SILVER GEM Country Dances

Hudba drsných a zaostalých venkovanů a horalů se tak dostává do měst, kde se mísí s hudbou populární, s hudbou divadel a minstrelských představení. Setkávají se zde vedle sebe různé hudební nástroje. Základem Country hudby byly v té době housle. Vozily se z Evropy, ale nebyl problém si je vyrobit i v Americe. Naopak pěti struné banjo je dítě Ameriky s africkými kořeny a do bílé hudby se dostalo zhruba v polovině minulého století. Osadníci si ho tesali doma seerou. Z Evropy přišla v posledním dvacetiletí devatenáctého století i autoharfa, blízká příbuzná citery. Autoharfa má jednu sadu strun naladěnou do akordu, a teprve vedle, na další sadě, se vybrnkává jednoduchý hudební motiv. Dalším nástrojem je Apalačský dulcimer. Zatímco autoharfa se při hraní drží v náručí, dulcimer se klade na klín a na jeho 3 až 5 strun se brnká prsty nebo husím brkem. Také dulcimer se dá vyrobit doma. K posledním nástrojům patří kytara, která přišla do Ameriky z Havaje na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V téže době přišla z Itálie i mandolína. Základní nástroje pro Country hudbu byly pohromadě.

Při putování po kopcích a stodolách, kde se tehdy Country hudba hrála, by bylo k slyšení ještě mnoho nástrojů např. Brumli (židovskou harfu), foukací i tahací harmoniku, vozembouch, harmonium, basu a dokonce i velký cimbál. V roce 1926 se objevil nový nástroj a to Dobro. Tento nástroj vymyslel Ján Dopyera, který se dostal do Ameriky roku 1908 jako patnáctileté dítě slovensko-českých rodičů.

Na první nahrávky se čekalo velmi dlouho. V roce 1922 u firmy Victor nahrál houslista Eck Robertson lidovou instrumentálku “Turkey in The Straw”. V roce 1924 upozornil na Country hudbu operní zpěvák Vernon Dalhart nahrávkou písničky “The Wreck of  The Old 97”. Jde o baladu o strašlivém železničním neštěstí, které se odehrálo roku 1903, když strojvůdce doháněl zpoždění a hnal vlak devadesátkou tam, kde bylo povoleno patnáct mil za hodinu. Této desky se prodalo několik miliónů kusů a Country hudba zdomácněla v domovech i jukeboxech, ale i v rozhlasových stanicích. Dodnes se vypráví historka o 78 letém houslistovi Jimmi Thompsonovi, kterého v roce 1925 pozvali do rozhlasu. Po hodině živého hraní byl houslista velmi uražený z toho, že by měl přestat, a dožadoval se další produkce slovy “ Vždyť já znám asi tisíc písniček a co jsem stihl přehrát !“ V roce 1927 dostalo vysílání z Nashvillu název “The Grand Ole Opry.” Místo vysílání se několikrát změnilo, ale vysílání je možno slyšet dodnes.

V roce 1927 vznikají první nahrávky Jimmiho Rodgerse a rodiny Carterových pro firmu Victor v městečku Bristol v Tennessee. Když se Carterovi v roce 1943 rozcházeli zbylo po nich přes 250 nahrávek vlastních i lidových písní. Jimmie Rodgers si za svou práci od onoho natáčení 1. srpna 1927 do 26. května 1933, kdy zemřel, vysloužil lichotivý přívlastek “Otec Country music” a podle stylu zpěvu označení "Blue Yodeler"(Smutný jodler), podle jeho nejvýznamnější skladby Blue Yoedel No 1 “T For Texas”(Smutný jodl č.1 "T jak Texas"), kterou česky otextoval Jan Vyčítal a nazpívali jí Greenhorns. Jimmi Rodgers byl za své zásluhy jednomyslně zvolen v listopadu 1961 do v Nashvillu právě založené Dvorany slávy Country Music, jako "ten, který to všechno začal". Mezi prvními do ni byli dále zvoleni: Fred, Rose a Hank Williamsovi. Další jména naleznete v písničce "I Dreamed of a Hillbilly Heaven" (Měl jsem sen o Hillbilly nebi - hillbilly je označení pro burana z hor a Country hudba byla původně zvána Hillbilli music - buranská hudba).

Carterovi se sem dostali v roce 1970. Před nimi je šestnáct jmen, např. Roy Acuff, Ernest Tubb, nebo Bob Wills, těsně za nimi otec bluegrassu Bill Monroe, ale o tom příště.